STAVTE SE VE FRENŠTÁTĚ NA NÁMĚSTÍ

JIŘÍ RAŠKA

LYŽOVÁNÍ – STŘEDNÍ MŮSTEK

GRENOBLE, 1968

Snad u nás tenkrát padal lepší sníh, nebo se na horách rodili kluci, kterým mráz hned nevlezl za nehty, když si z něj plácali sněhové můstky, kdo ví? Kdo ví, jakou zázračnou náhodou (nebo zákonitostí?) vznikla ta excelentní garnitura skokanů? Remsa boys… Parta, ze které mohl kdokoli vyhrát jakýkoli závod, skokani, kteří na mnoha velkých mezinárodních závodech bojovali o první místa jen sami mezi sebou, někdy dva, ale i tři z nich stávali na stupíncích vítězů, návraty ze slavného každoročního Intersportturné s tolika trofejemi, že je ani nemohli pobrat…

Dohromady je dal trenér Zdeněk Remsa. Naučil je skákat. Skákat daleko a krásně. Naučil je vyhrávat. Ale kde se vzalo tolik kluků odhodlaných dřít a nenechat se ničím odradit, nechytračit, nezávidět si, na to se těžko hledá odpověď. Vzpomínáte?

Motejlek, Matouš, Hubač, Divila, Rydval, Doubek, Novák, Kodejška, Doležal a ten nejslavnější z nich – Jiří Raška, kterému všichni říkali Franto, protože postavou a chůzí připomínal výborného skokana z předcházející generace, Františka Felixe. Říkali mu Franto, i když už byl naším úplně nejslavnějším skokanem, a jako jediný měl doma zlatou olympijskou medaili z Grenoblu.

*

Většina Remsových svěřenců pocházela z českých hor, hlavně z Krkonoš, Jiří Raška se narodil v Beskydech, v těch krásných kopcích, kterým vládne Radegast. Sněhové můstky se však dělají ve všech horách stejně – uplácají se lopatou, pořádně se ušlapou a odměnou za tu lopotu je nádherné nadhození nad louku. Původně myslel, že bude jezdit po sjezdovkách jako jeho tehdy slavní rodáci Parma a Pituch, ale hned na svém prvním můstku se nad tohle rozhodnutí vznesl a širokánský skočky už nesundal. Jedny sjezdařské závody sice na Radhošti vyhrál, ale mnohem víc stál o to, aby ho bratranec se strýcem Rudolfem naučili skákat, jak dovedli sami. Učili ho tedy skákat, a hlavně vstávat po těch nezdarech, skocích, co se nevyvedly, až si ho všiml samotný Josef Skrbek. Kdysi výborný skokan, pak výborný trenér a vždycky výborný krejčí z Ostravy. Ten ho vyučil opravdovým skokanem ve stejné době, jako ho v Příboru vyučili zámečníkem. Jenomže zatímco o jeho zámečnickém výučním listě nikdo nepochyboval a nabídli mu za něj místo opraváře obráběcích strojů ve frenštátské továrně MEZ, se skokanským uznáním nikdo extra nepospíchal. Měl smůlu, že byl v těch svých tichých Beskydách dost daleko od lyžařského centra, kde se nejen vážily talenty, ale hlavně rozdávaly příležitosti.

Třásly se mu ruce, když doma rozlepoval povolávací rozkaz. Snad mě dají někam, kde nezapomenu na lyže a na sníh, jinak je to můj konec, říkal si. Rukoval na Šumavu. Sněhu tam padá dost, ale pro něj nebyl ten pravý, nenarukoval totiž jako sportovec, ale jako pohraničník. Když už tam na čáře pomalu zašlapával své skokanské naděje, zavolal si ho velitel a oznámil mu, že zítra má být u svého nového útvaru v Liberci. Remsa dával dohromady nové družstvo a vzpomněl si, že po závodech přece jezdil taky Jirka Raška z Frenštátu, ten tichý, skromný kluk, co by se mohl naučit pořádně skákat, a tak si ho našel.

V Liberci dostal ten sníh a ty lyže, které potřeboval.

*

Jako první z Remsových skokanů zazářil Dalibor Motejlek. Na mamutím můstku v Oberstdorfu skočil světový rekord (145 m). Zvedlo to prestiž československého lyžování a povzbudilo ctižádost rozjíždějící se skokanské party. V tom čtyřiašedesátém roce dokázali, že míří do nejužší světové špičky. Jiří Raška tehdy taky odjel do Innsbrucku na zimní olympijské hry, ale pro závod ho Remsa nevybral. Matouš s Motejlkem byli lepší. Mrzelo ho to, ale musel to chlapsky uznat. Matouš měl velkou formu a po prvním kole na středním můstku vedl a sahal po zlaté olympijské medaili. V druhém kole ale neuhlídal nervy, skočil špatně a bylo z toho čtvrté místo.

„Jednou to někomu z vás vyjde. Uvidíte,“ řekl jim Remsa, když se po olympiádě zase všichni setkali v Liberci.

„Ale já tady v Dukle nezůstanu. Vrátím se tam k nám, do Frenštátu, mně je tam líp,“ řekl mu Raška, když začali spřádat plány, co dál udělat, aby příště někdo z nich tu medaili, která v Innsbrucku Matoušovi propadla mezi prsty, udržel. Remsu to trochu mrzelo, ale nebránil mu, dohodli se, jak bude trénovat a že Remsa za ním bude jezdit.

Tak se vrátil domů, ve sklepě si zbudoval posilovnu, tam třískal činkami, honil se po lesích a skákal víc, než kdyby ho k tomu někdo jinej nutil.

V roce 1966 bylo mistrovství světa v klasických disciplínách na Holmenkollenu, v lyžařském eldorádu, který je srdcem lyžařské země. Země, která do té doby vybojovala už pětasedmdesát zlatých, stříbrných a bronzových medailí! Mnohé z nich jsou v břiše holmenkollenského můstku, kde je muzeum lyžařské slávy. Zrak z toho přecházel. Kdybych tak já taky aspoň jednou takovou medaili… Věřil, že by to mohlo klapnout, že už má na to být rovnocenný s těmi úplně nejlepšími. Poskočil proti minulým sezónám hodně dopředu, rozdal si to s nejlepšími, ale jak na středním, tak na velkém můstku na něj zbylo to „nejhorší“ místo – byl dvakrát čtvrtý, to je snad smůla. Obě zlaté medaile putovaly zase do přeplněného muzea v břiše můstku. Na Björna Wirkolu z vesničky Alta za polárním kruhem nikdo nestačil.

A tak se Jiří Raška vracel domů s pocitem, že sice vykročil hodně vysoko, ale že ještě musí něco udělat s tím, aby věčně nestáli jenom vedle stupňů vítězů. Remsa zase dodával: „Uvidíte, že to jednou někomu z vás vyjde,“ a on se zapřísáhnul: Příště už to ksakru musí vyjít!

*

Příště bylo na olympijských hrách v Grenoblu.

Místo v olympijském družstvu měl na rozdíl od Innsbrucku jisté, byl dokonce naším trumfem v rukávu. Vědělo se, že kdyby to vyšlo Raškovi… Dozrál na skokana uměním, jistotou i nutnou mírou sebevědomí, stal se jedničkou Remsova týmu, i když se na něj chtěli dotáhnout i ti další. Hubač byl ve vzduchu elegantnější, Rydval a Divila měli větší sílu, ale on měl od všeho tu správnou míru a navíc cit pro odraz a dobrou práci na odrazové hraně. Remsa spoléhal i na jeho psychickou odolnost a vyrovnanost.

Střední můstek Francouzi postavili úplně nový v Autrans, pár kilometrů za Grenoblem. Diváků se u něj sešlo víc než na sjezd mužů, což je tu nezvyklé. Vzpomněl si na Holmenkollen, tam bylo taky tolik lidí, ale tady je atmosféra dvakrát tíživější. V Norsku šlo v každém závodě jen o jednu zlatou medaili, teď o dvě, protože olympijské hry jsou současně mistrovstvím světa, ale i kdyby šlo jen o tu olympijskou, je jasně nejcennější… Trenér Remsa se mu tyhle úvahy, po nichž těžknou nohy, snažil odehnat z hlavy. Snažil se, aby nepokukoval po naparáděných Rakušanech a nelámal si hlavu s tím, jestli je Wirkola nějakým kouzlem neporazitelný.

„Nemysli na ně a pak do toho pořádně kopni!“

Můstek v Autrans má čáru normového bodu na dvaašedesáti metrech. Rozhodčí na doskoku zvedali skokanům terčíky jen o málo dál. Pak přišla řada na Jiřího Rašku. Rozběhl se po nájezdu, sbalil se na lyže a cítil, jak to s ním krásně jede. Do odrazu se trefil v tom pravém zlomku vteřiny, lyže mu nárazem na vzduchový polštář ideálně přišly před prsa a nesly ho nad tichou propastí doskoku klidně, vůbec nemusel kormidlovat rukama. Myslel jenom na to, že musí na lyžích ležet do poslední chvíle, aby tenhle povedený skok natáhl na potřebné metry.

Sedmdesát devět metrů ohlásila výsledková tabule. Sedmnáct metrů za normový bod! „Kopnul“ do toho, jak chtěl Remsa, uletěl všem víc, než mohli čekat. Ale ještě nebyl konec závodu. Vedl s náskokem, ale Rakušané Preiml a Bachler nebyli ještě úplně bez šancí. Ve hře zůstal i nevypočitatelný Nor, který někdy předvedl nemožné. A taky tu byly nervy. A hryzavá vzpomínka na Matouše v Innsbrucku. Přece po prvním kole taky vedl a nakonec na něj medaile nezbyla. Ne, těch čtvrtých míst už bylo dost, šance se může promarnit nanejvýš jednou, risknu to, kopnu do toho znovu.

„Nezpanikař, ohlídej si odraz a pak to trochu pojisti,“ radil Zdeněk Remsa. Ale co je to trochu? A kolik se toho dá ve vzduchu pojistit?

Skok byl technicky stejně dobrý jako v prvním kole. Odraz trošku opozdil, proto přistál o šest a půl metru blíž. Ale v součtu to stačilo! První Raška, druhý Bachler, třetí Preiml. Neporazitelný Wirkola na tom čtvrtém místě, které je tak potrápilo.

Nesli ho na ramenou a byla tam u nich velká sláva a on ji pak ještě zvětšil druhým místem na velkém můstku. Stal se nejúspěšnějším skokanem X. zimních olympijských her v Grenoblu a vracel se do Frenštátu se zlatou a stříbrnou medailí…

Až někdy přes Frenštát pojedete, stavte se tam na náměstí. Na radnici je deska, která Raškův triumf připomíná. Sáhněte si na ni a jestli lyžujete, tak na těch svých lyžích příště pojedete o něco líp. Chce to jen věřit tomu a mít vůli, jako měl Raška, vzkazuje od plic a od publikace našlapané všemožnými  událostmi sportovního společenství světaznalý reportér Zvonimír Šupich.